Dvě duše

Dancing Robot

Dan-cing-ro-bot
Dan-cing-ro-bot
Dan-cing-like-hell
No-one-can-tell

Boogiedown

He’s-talking-like-machine
With-voice-of-Charlie-Sheen
He-wants-to-dance-like-human
With-moves-of-Uma-Thurman

Dan-cing-ro-bot
Dan-cing-ro-bot
Dis-co-mani-ac
Please-dont-change-the-track

Feels-no-e-motion
With-face-of-Billy-Ocean
With-big-tear-in-his-eye
He‘ll-ne-ver-be-a-live

Boogiedown

Dan-cing-ro-bot
Dan-cing-ro-bot
Dance-is-all-he-knows
Dis-co-feeling-grows

With-his-feet-on-da-ground
You-can-feel-da-sound
With-the-freezing-moves
Dan-cing-ro-bot-grooves

Boogiedown

Dan-cing-ro-bot
Dan-cing-ro-bot
His-moves-sound-weird
It-is-what-he-feared

Dancing-hard-till-the-end
Rhythm-is-his-only-friend
Floor-is-burning-so-is-he
With-burning-heart-he-always-be

La Saute

Pohlédni z okna
Teď!…
Co vidíš?
Železo, beton, šeď!?

Otevři knihu
Začti se
Čti mezi řádky
Nenech se zmást nadpisem

Uvidíš barvy, které znáš
Nalezneš kousky zlata
Objevíš drobné diamanty
Pod nánosy bláta

Otevři se mnohem víc
Nehleď na morouse
Strhni svoji masku
Otevři se ještě kousek

Nahlédni do svého nitra
Vnímej, zavři oči
Cítíš všechny stíny,
Co se kolem duše točí?

Uvolni své tělo
Povol každý sval
Zastav všechny myšlenky
Jako by jsi spal

Nyní vzpomeň si na utrpení
Bolesti, křivdy, stesk
Však vnímej stále tělo své
Nenávist, závist, vztek

Tam, kde sval ti zacuká
Blok bolesti se skrývá
Tam, kde sval se stáhne
Křivda sama bývá

Nehledě na roční dobu
Nehledě na kalendář
I zlo z života minulého
Snadno takto vyvoláš

Vnímej místo bolesti
Lásku svoji dej
Dokud blok se neuvolní
Klidně si s ním povídej

„Pročpak mě tak bolíš
Dávná moje vzpomínko
Odpouštím ti navždy
Už bolíš mě jen malinko“

Dále takto pokračuj
Nevěř, že strach tě odradí
Budeš plakat, budeš se bát
Láska si se vším poradí

Do nového světa vstoupíš
Se světlem slunce za zády
Uvidíš barvy neviděné
Navštívíš andělské zahrady

Záleží jen na tobě
Volnost máš v tomto naprostou
Vše ti leží nadosah
Kdy křídla andělů ti narostou

Budeš mi chybět...

Budeš mi chybět. I když vím, že bez tebe budu šťastnější, tak přesto. Prožili jsme spolu nějaký čas. Byli jsme si blízcí tak jak to jenom jde. Ty jsi byl já a já jsem byl ty. Jenomže už nastal čas, abych poznal, kdo skutečně jsem. Abych přestal žít ve strachu, zda jsem dost dobrý. Nenáviděl jsem tě, lhal jsem kvůli tobě, popíral jsem tě, dokonce jsem si myslel, že já jsem ty. Ale nakonec jsem zjistil, že to JÁ jsi ty. Bez tvého JÁ dokážu žít a hlavně to potřebuji, ač tomu teď nevěříš. Bez tvého JÁ jsem šťastný. 

Zřejmě přestaneš existovat, když tě opustím. Je mi to líto ale už pro mě není jiné cesty. Měl jsem dost času, abych si uvědomil, co je pro mě dobré a co ne. Až když jsem se o tobě dozvěděl a přistihl tě uvnitř sebe jsem si uvědomil pravý význam slovního spojení "opičí láska." Sice mi tvrdíš, že mě máš rád a prohlížíš si mě v zrcadle ale svým strachem, tím mocným nástrojem temnoty jsi mi nikdy nechtěl dovolit svobodně žít a získávat zkušenosti. Jak ze mě bez zkušeností může vyrůst uvědomělá lidská bytost? Jak můžu být šťastný, když mě přede vším neustále varuješ?

Chtěl by jsi, abychom byli pořád spolu. Ale to bych musel přijmout skutečnost, že nikdy nebudu šťastný. Kvůli tomu tady přeci jsem! K čemu je život plný trápení a žalu. Vnitřní mír a štěstí je tím pravým smyslem života. Zkoušet, chybovat, padat a znovu se zvedat... Sbírat zkušenosti. 

A jakmile tohle vím, tak mi v tom nikdo nezabrání.

Sbohem. 

Na náhrobek ti nechám vytesat  "Zde leží můj bývalý rádce a neznaboh, Ego." 

Čeká mě ještě velká spousta práce

Záclona opět klesá k zemi, a marně brání žlutooranžovým paprskům vstoupit do místnosti naplněné zlatým prachem. Vzduch je prosycený vůní odkvétajících lučních květů. Otevřené francouzské okno mě vtahuje na letní louku pročesávanou teplým letním vánkem. Sedím v houpacím křesle a cítím, že mé vědomí opouští tuto místnost i přes dokonalost přítomného okamžiku, který se snažím nasávat všemi póry svého těla. Myšlenky utichají, jsou nepodstatné ve srovnání s tímto okamžikem… jsou prázdné… jsou mizející… jsou? 

Sedím v prázdném prostoru. Jsem to já. Ano. Levituji ve vzduchu naplněném zlatou mlhou. Občas atmosférou problesknou světlejší vlákna bílého světla. Hlavu mám skloněnou, zřejmě jsem v meditačním tranzu. Kolem hlavy probublávají temné mraky. Sem tam se mihne tmavý stín. Obličej se kroutí v bolestivých grimasách. V mracích kolem hlavy probíhá několik filmů. Jakoby je někdo promítal na staré promítačce. Poznávám ty příběhy. Vzpomínám si. Mé tělo se otřásá emočními záchvěvy. Prožívám ty příběhy znovu a znovu. Do krve se mi vyplavují endorfiny. Vztek cloumá mými končetinami. Žaludek je sevřený jako pěst. Strachem se mi potí dlaně. Úzkostí je mi špatně. Tuhne mi zátylek. Bodá mě v zádech. 

Zablokované emoce vyžadují mou pozornost. Neustále dokola se mi připomínají. Nedokážu s tím nic dělat. Nevím, že si můžu pomoct sám. Nevěřím si. Žiji ve svém těle, oddělený od okolního světa. Samostatná, uzoufaná, osamocená a osudu ponechaná jednotka. 

Odněkud seshora sestupuje široký paprsek modrobílého světla. Skrčený na židli se nevědomky narovnávám. Oči mám stále zavřené. Kolem mne se objevují bílé bytosti. Jsou shromážděny v kruhu kolem mne. Levitují půl metr nademnou. Je jich pět. Jejich ruce směřují dlaněmi ke mně. Vnímám teplo rozlévající se celým mým tělem. Světlo se dostává do nejzazších koutů mého těla. Vnímám možnost vidět jakoukoliv částí svého těla. Možná spíše než vidění je to vědění. Jsem to stále já ale náhle vidoucí. Rozumím všemu, co jsem ve svých životních karmických příbězích udělal špatně. Bože, je to tak jednoduché. Jaktože mi to nedošlo dříve. Mé tělo obdrželo vědomí. Nyní vidím příčiny svých problémů. Nyní vidím, proč se celý život motám v kruhu. Proč se trápím tam, kde ostatní ani nezpomalí.

Mé tělo se roztahuje do ohromné velikosti. Stává se součástí universa. Jsem součástí bytostí shromážděných kolem mne. Jsem ony. Ony jsou já. Vidím své bloky jako bloky svého mladšího bratra. Nejsou mé, ale mám k nim vztah. Mám potřebu je řešit. Ten člověk na židli je někdo, kdo potřebuje moji pomoc. Jeho energie je těžká a hutná ale je prorostlá zlatými nitkami světelné, enormě rychle kmitající, energie. Tudíž bude o to snažší mu pomoci… 

Otevírám oči… vzduch za oknem se ochladil a bojuje se záclonou o vstup do místnosti. Teplé a nádherně oranžové slunce již zapadlo za obzor. Rozhlížím se kolem sebe a snažím se promnout oči. Vím, že tu jsou. Jenom je už nevidím. Oč snazší by byl život, mít smysly natolik jemné, abychom mohli rozlišit ty nejjemnější vibrace kolem nás. Široce se usmívám. Nyní už ale vím. Cítím hřejivé a konejšivé objetí. Jsem klidný.

Čeká mě ještě velká spousta práce. Je potřeba vykydat hnůj. Ale co jiného bych tady chtěl vlastně dělat. Vždyť to kydání je vlastně docela zábava. A až to tady zvládnu, budu se moci vrátit se domů a odpočinout si. Jenom se tady nesmím cítit tak důležitý a brát se tak příšerně vážně… Jenom se tím trávím zevnitř. Nemusí to tak být. 

Hlavu vzhůru

Ještě pořád musím emoce potlačovat

A proto nejspíš nemůžu v noci spát

Dost často přistihnu se všechno odsuzovat

A občas taky slyším svoje slova lhát

Je to ten starý já, co mi zůstal v hlavě sedět

Co myslí si, že snědl moudrost světa

Ačkoli já sám bych už dávno mohl vědět

Že mu nevadí, když chovám se jak sketa

Je mu jedno jestli uvnitř pořád pláču

Nebo jestli se mi pořád něco nezdá

Hlavně jestli stále podle něho skáču

A navenek se tvářím jako hvězda

Ale myslím, že vláda jeho skončila

Že přišel už o svůj finální hlas

Tahle trapná divadelní hra už stačila

A na její derniéru dávno nazrál čas

Občas ještě zasekne svůj drápek

A já jsem pak ze sebe zklamaný

Ale vím, že už je ze mě jiný chlápek

Co se jen občas řízne o hrany

Takže hlavu vzhůru, ty můj JÁ

A nenech si pořád kazit náladu

Čeká tě radost, štěstí a hlavně duše tvá

Ale počkej si, vždyť přece nekradu.

Už je to nějaká doba

Už je to nějaká doba, co jsme spolu mluvili naposledy

Od té doby se pár věcí změnilo, brachu

Už mě tolik nebolí ty moje děsný vředy

Ale ještě pořád říkám „PANE“ strachu

No to je dost, že si na mě taky někdy vzpomeneš

Ale nemysli si, pořád tě sleduju, stará vojno

Strachy se rozetřást, to je to, co dobře dovedeš

A moc dobře pořád děláš všem emocím kojnou

Chyběl mi tvůj hlas, tvoje slova, který sedí

Díky tobě se už necítím na všechno tolik sám

A taky poznám ty všechny zlozvyky, co se dědí

No a vidím všechnu práci, co před sebou ještě mám

Hlavně vydrž, neboj se a nepropadej splínu

Musíš zvládnout všechny ty neodbytné emoce

Nedělej klínem prostor dalšímu klínu

Nedovol strachu dělat si co chce

No snadno se to řekne, hůř ale udělá

Teoreticky jsem vybaven jako moudrý kmet

Prakticky si tím však budu muset projít jenom já

Vším tím strachem a emocemi jakbysmet

Neboj se požádat o boží pomoc seshora

A nevnímej to jako projev tvé slabosti

Bohatě stačí, když ti nebude chybět pokora

A zbavíš se tak všech svých starostí

Upřímnost

Cítím, že mnohé bylo vykonáno

Mnohé však odkládám na zítra ráno

Cítím, že život mi dává času přehršel

Jsou však stále místa, na která jsem ještě nedošel

Je to strach, co mi v mnohém brání

Nebo něco jiného, co schovává se za ním

Nebo prostě hledám výmluvu

Proč zítra ráno opět šťastný nebudu

Otevři okno

Otevři okno

A vykloň se do vlahé noci

Slyšíš to plaché ticho?

Snadno tě získá do své moci.

Šumí les, slyšíš…volá tě!

Vyjdi ven do vlahé noci

Otevři své srdce, otevři svou mysl

Zbav se stínů strachu.

Zakloň hlavu a svět se s tebou zatočí

Cítíš tu vůni nekonečna?

Jak myriády růží s tebou ve tvé posteli

S hlavou v zeleném náručí.

Otevři své srdce dokořán

A uvidíš věci nevídané

Smích nemusí být vždycky sladký

A slzy zase slané.

Nemysli na nic

A vnímej sílu okamžiku

Vejdi do hlubin své mysli

A nech své světlo plout.

Oni se dostaví,

Přijdou za tebou,

Každou tvoji touhu

Vyplní….

Jen tak

Krok míjí krok

Ranní rosa zlehka mizí

Nebe modré nekonečno

Vánek si hraje s korunou břízy

Stébla trávy

Hladí toho, kdo je ničí

Zelenými prsty

Ulehají a tiše křičí

Doteky slunce

Světlých dálek zlaté děti

Pozdravit svět

Pozdravit život na Zemi letí

Probuzení

Vanoucí dech světlých chvil

Jenž proudí nyní tělem mým

Obnažuje kořeny, vidím nahý strach

Větve se lámou a víří prach.

Vanoucí dech zlatých rtů

Věčnou slunce záři probouzí

Slzy ze zavřených očí kanou

A duše zlatá už nezůstane stranou.

V očích těch, silou zavřených

Je moře slz a hříchu oceán

A má duše volá:

"Povstaň a neplač, povstaň a buď milován".

Tápu...

První nebo poslední

Na zemi se sklopenou hlavou sedím

Jakmile vše odezní

Do dlaní prázdným pohledem hledím.

Myšlenky nejsou to jediné

Co v prostoru se vznáší

Co všechno ještě nevíme

Oč život by byl snažší.

Sevřít dlaň a s ní i své pochyby

Rozdrtit je na myriády střepů

Proč křičím, nic mi přece nechybí

Proč křičím a už se zase třepu.

Proč sůl do očí sám si sypu

A očima ode zdi ke zdi těkám

Chtěl bych se smát i hloupému vtipu

Místo toho na studenou zem si klekám

Raději už dál jenom šeptám

A slova zmaru polykám

Na důvody už dále se neptám

A polknutým zmarem se zalykám.

To co bylo, je dávno pryč,

A to co není, tu dávno už bylo

Stále hledám ke své duši klíč

Jen trochu soli mi v dlaních zbylo.

Padlý

Leží a nechce vstát
Křídla, popel, prach
Brodí se ve vzpomínkách
Zoufalství, nářky, strach.

Krví záda zbrocená,
Rány plné soli
Křídla leží opodál
Ještě stále bolí.

V očích prach a v ústech sypká hlína,
Ruce, nohy zlomené
V srdci žal na duši hřích
„Pro všechny Nebe, jen pro mě, ne!“

Klečí tam a stále v duši křičí,
S hlavou v rukách zlomených
Již nikdy nenajde klidu
Již nikdy nevrátí svůj hřích.

Vířící prach pod kapkami deště usedá
A slzy s tím deštěm soupeří
Se sklopenou hlavou a na kolenou
Čeká až blesk trestu udeří…

Žvýkání umělé hmoty

Ptáček hopkal po větvi a hledal něco na sezobnutí. Den venku byl jako každý jiný a Robert z okna sledoval život na zahradě. Užíval si klidu, než se Simona vrátí z práce. Dnes si vzal dovolenou. I včera. V práci ho to ukrutně nebaví. Je to pro něj utrpení sedět každý den osm hodin za počítačem a provádět administrativní úkony u kterých se nemusí přemýšlet. Téměř neustále je v práci mimo. Myšlenky se mu rozbíhají po celém vesmíru a hledají zajímavější témata k přemýšlení. Jenomže práce je práce. Každou chvíli někdo přijde a chce mluvit, chce aby ten druhý sociálně reagoval. Ale co když nechce? Jakékoliv dialogy mu proto připadají jako žvýkání umělé hmoty. Bez chuti, bez vzrušení pouze v očekávání, že tentokrát to bude trochu jiné. Proto žil druhý život ve své hlavě. Nikdo jiný o něm nevěděl. Zavíral se tam sám, se svými sny, radostmi, touhami ale také obavami, strachy a úzkostmi. Tam si s nimi ale dokázal poradit. Svírající žaludek vyrval z břicha a nahradil jej novým, veselým, krásně růžovým a plným dobrého jídla a pohody. Starou černou sušenou švestku kopnutím poslal přes kopec a bylo po problému. Třesoucí se ruce si nechal ujet nákladním vlakem vezoucím květiny do Holandska. Nové, opálené a silné si nasadil jako výměnný nástavec u mixéru a staré, šedé, hubené a gumové vhodil do posledního vagónu. Uvědomoval si že to samé může provést i ve skutečném životě. Teda, ne tak radikálně ale věděl, že se dokáže zbavit stresu, který mu svírá žaludek. Věděl, že se dokáže zbavit úzkosti, která mu rozechvívá ruce. Jenom to jediné nevěděl. Jak. Možná, že věděl jak, jenom nebyl dostatečně silný na to, aby se dokázal změnit. Aby změnil život k lepším, aby žil tak jak se má. Myšlenky se mu stočily na zítřek. Žaludek se ozval. Práce. Už nemá žádnou dovolenou navíc. Do práce už musí. Představil si ty nadšené obličeje, které ho čekají a které svou prací žijí. Svým způsobem jim záviděl. Práce pro ně znamená hodně. On by to chtěl jinak než oni. Vytvářejí pseudohodnoty, budují si své ego, vyžadují uznání, jsou cílevědomí, tráví v práci celé dny, vydělávají horentní sumy peněz ale proč to všechno? Až zemřou, nic po nich nezůstane. Většinu života tráví v práci. Umřou prázdní. Řekni mi jaký život žiješ a já ti řeknu jaký bude tvůj příští.

Ozvaly se klíče v zámku a vytrhly ho ze zamyšlení. Simona. Vstal a šel jí vstříc. „Čau zlato, jak jsi se dne…“ „Ty už jsi zase nebyl v práci? To si děláš srandu. Akorát ses stejně zase jenom válel a nic jsi neudělal. Ty mě tak štveš! Proč jsi aspoň neuklidil? To máš zase tu svoji depresi nebo co? Ježiš, to je s tebou strašný, jseš jako nezaměstnanej. Jenom se válíš jak válec.“ „Nebylo mi nejlíp, chtěl jsem si jenom tro…“ „No jasně, zase nějaká z tvých nemocí. Jseš obyčejnej flákač a nic jinýho. Tak se konečně trochu vzmuž. Dokaž, že jsi trochu chlap. Pořád jenom fňukáš a nikdy nic pořádnýho neuděláš.“ Všechny emoce, které v sobě Robert doteď držel se slily do jedné jediné. Najednou měl v hlavě prázdno. Vztek se v něm rozpínal jako rakovina. Zachvacoval všechny jeho orgány. Svaly se mu napínaly, zrychloval se mu dech, srdce mu začalo tlouct rychleji, musel mít v krvi víc adrenalinu než červených krvinek. V duchu řval – buď ticho, buď ticho, panebože, buď už ticho. Krev se v něm vařila a on cítil, že se přestává kontrolovat. Ona nic neví, neví, neví a soudí. Je tak rychle se vším hotová. Nezajímá jí skutečnost, stačí jí to co vidí. Řval v duchu řval jako lev, vypouštěl negativní energii neslyšným řevem. „Tímhle nic nevyřešíš“ uslyšel příjemný hlas v hlavě. „Křičet můžeš, ale nic se nezmění.“ V životě takový hlas neslyšel. Byl přímý ale ne příkrý, sytý, jakoby zlatý a třpitivý. „Kdo jsi?“ zeptal se rozechvělým hlasem Robert. „Já?Já jsem hlas v tvé hlavě.“ „To jsem se už zbláznil?“ „Záleží na tobě, jak ke mně budeš přistupovat“ „Kde jsi se tam vzal?“ „Jsem tu odjakživa. Už jsi se vykřičel?“ „Ehm, no, promiň, už asi jo.“ „Proč jsi se tak rozčílil?“ „No, protože mě Simona rozčílila. Proč nemůže být trochu chápavější, alespoň trošku. Moc by mi to pomohlo. Kdyby měla alespoň nějakou fantazii, určitě by mě pochopila. Takhle si akorát myslí, že jse flákač.“ „Chceš, aby se změnila?“ „Hmm, stačilo by jenom málo.“ „Víš kolik za život potkáš lidí? Na každém ti něco nebude něco sedět. Téměř s každým budeš mít nějaký problém, byť sebemenší. A dovedeš si představit, že bys po každém chtěl, aby se změnil? Musíš uznat, že to je nemyslitelné.“ „Máš pravdu, ale já nechci, aby se měnili všichni. Stačí mi, když Simona bude chápat můj paralelní svět, moji duši plnou fantazie. Není to zase taková změna.“ „A nemyslíš, že by bylo mnohem jednodušší, kdybys změnil ty sám sebe?“ „Jako jak?“ „Co kdybys vedle svého fantaskního světa začal trochu žít. Normální život, rozumíš? Vem Simonu do kina. Nebo na večeři. To přece není taková oběť pro začátek. Ty se jí divíš? Vždyť s tebou nic není. Žij svůj život tady a teď. Neutíkej do paralelních světů. Narodil jsi se, abys žil, abys měl se Simonou dítě. Musíte jej vychovat. Ale takhle tě opustí. Uteče od tebe a ty přijdeš o příležitost prožít si krásný život. Dojde ti to až příliš pozdě. A víš, co bys udělal, kdyby tě Simona opustila?“ „No, asi by mě to sebralo. Nevím, jak bych žil dál.“ „No, já tady vidím sebevraždu. Opravdu bys nevěděl jak žít dál. Protože to nevíš ani teď. Jsi uzavřený ve své fantazii a skutečný život ti protéká mezi prsty. Změň sebe a nebudeš muset měnit své okolí. Žij si se svojí fantazií ale nezapomínej na skutečný život. Máš za úkol tady žít, ne odtud utíkat. Mluv s lidmi, bav se tím co děláš. Nebaví tě tvá práce? Nedělej z ní smysl života. Nebaví tě a nechceš či nemůžeš ji měnit? To nech na mně, hlavně se netrap. Vydělávej peníze a šetři na koníčky. Dostaň tu fantazii ze sebe. Vytvoř něco. Napiš, namaluj. Neutíkej.“ Do místosti vešla Simona. „Co s tebou je? Proč nemluvíš? Už jsi zase nafouklej?“ Robert zatnul pěst. „Roberte!“ „Ne…Nejsem nafouklej, jenom jsem se tě chtěl na něco zeptat.“ „Cože? A na co?“ „Nešla by jsi dnes na večeři?“    

Soukromá forma meditace

Vyrostla ve mně otázka. Psát, či nepsát. Uvědomil jsem si totiž jednu zásadní věc. Píšu většinou jenom, když je mi mizerně. Když jsem v klidu, nemám ty potřeby. Řeším spoustu povrchních nesmyslů ale k psaní se nedostanu. A jsem v pohodě. Když mám ale splín, slova mi padají sama do klína. Psaní mi pomáhá. Stačí napsat pár vět a jsem v pořádku. Je to ale destruktivní paradox. Protože čím víc budu psát tím víc budu v klidu a tím míň budu psát. A když budu psát míň a míň, bude to znamenat, že jsem víc a víc v pohodě. A to já nechci. Chci být teda v pohodě, ale taky chci psát. Navzájem se to vylučuje. Jedině, že bych psal o veselých lidech. Nevím, jestli bych to zvládnul. Mám psaní jako formu relaxace. Ze svých starostí se vypisuju. Je jedno, jestli se to rýmuje nebo ne, hlavní je, že píšu a že tvořím. To je ta podstata toho všeho. Mám potřebu tvořit, protože mi to pomáhá. Pomáhá mi to pojmenovávat problémy, stresy, hrůzy, strachy, úzkosti a paniky, které mě obklopují. Psaní mi dává do ruky zbraň a návod jak zatočit se svým temným obrazem. Daří se to. Pomalu ale vím, že to funguje. Je to taková moje soukromá forma meditace. Uzavřu se do svého světa, kde je mi fajn. Naberu v něm síly na spoustu drobných bojůvek v reálném světě. Ve své fantazii vytvořím svůj dokonalý obraz. A když píšu dokonalý, myslím se vším všudy. Je to chlap, co se ničeho nebojí (moje nejoblíbenější pohádka vždycky byla Nebojsa), vždy je připraven čelit všem problémům s agresory okamžitě zatočí. A hlavně je to tvrďák, co nikdy ničeho nelituje a hlavně nikdy nelituje sám sebe. Nikdy si nic nedává za vinu, protože ví, že vše co udělá je k něčemu dobré. I když to v daný okamžik není až tak jednoznačné a jasné.

Vždycky, když se takhle rozepíšu nacházím ve svých slovech své problémy. Přesně takhle je pojmenovávám a to mi dává příležitost s nimi bojovat. Je těžké bojovat s chimérou. S doměnkou o které ani nevíš, jak vypadá. Je o něco lehčí bojovat s něčím, co má jméno. Ale pořád je to těžký. Boj je vůbec těžká záležitost, ale je potřeba. Ale pozor, boj nemusí být vžycky o násilí. To v žádném případě. Největší bojovníci jsou ti, co bojují láskou. Není těžké bodnout či zmáčknout spoušť. Je ale ukrutně těžké dát lásku ve chvíli, kdy cítíme nenávist či zlost. Povolit zatnuté pěsti a objemout a přijmout. To dokáží jen ti největší bojovníci. Hrdinové mezi námi.

Já se to učím. Chci být hrdinou a nechci bojovat nenávistí. Vím, jak těžké to je. Proto píšu a dovídám se takové věci jako právě teď.    

Příště

Se stále stejným pocit si sahám do svědomí

Co když najdu něco co neunesu

Co když sám se sebou hraju velké divadlo

A ve skutečnosti jsem někdo jiný

Co když si lžu do dlaní?

Co když se obelhávám do té míry

Že mé vědomí lže mému svědomí

A já jsem mimo hru?

Dokážu být zlý

A dokážu být mstivý

Ale co když je to jenom strach

Schovaný za společensky přijatelnější emoce

Jsem zlý protože se cítím ohrožený

Jsem mstivý protože se příště nechci cítit ohrožený

A přitom mám jenom strach

Strach z toho, že nejsem dost dobrý

Z toho, že zklamu… sám sebe

Chtěl jsem utéct… před ním.

Schovat jsem se chtěl

Ale stále mi stojí za patami a tiše vrní

Jako kočka na kamnech

Utečeš před psem… možná

Ale ne před svým strachem

To vím a přesto stále dokola utíkám

Rozeběhnu se a už už si myslím, že jsem vyhrál

Ale on mě přesto vždycky kousne do lýtka

Mě to zpomalí a on mě pozře

Jako had do sebe souká myš

Pěkně hlavou napřed

Ať už myslím na cokoliv

Vždycky se to stočí ke strachu

Můj strach je vír, co stahuje své okolí

Do svého středu

A já vím, že musím bojovat.

Zvednout hlavu a stát s příkrým čelem

Prudce vyfukovat vzduch jako býk

Před útokem na toreadora

Chodidly srostlý se zemí

A vědět, že příště

Už nebude mít šanci

Poslouchám

Poslouchám

Věčné nářky a potlesk bez publika

A myslím si, že jsem jiný

Že mě se tohle vůbec netýká

Vnímám

Prázdné pohledy a z naschválů chrám

Stále se cítím jiný

Tohle já přeci nedělám

Vidím

Sinalý obličej a páteř ohebnou

Já takový nejsem

To je ten člověk přede mnou

Sním

Člověk se zlatomodrou září

Nad hlavou vysoko do nebe

To snít se mi daří

Myslím

Že lži jsou prázdná slova

Která nikam nevedou

A dívám se na sebe znova

Končím

Sám nahý před zrcadlem

Prázdná schrána šedé barvy

Popelavé oči zalité sádlem

Návrat

Němým zůstal jsem

Neslyšným ohlasem

Šeptaným úžasem

V nečekanou chvíli, souzněni jsme byli

Nečekaně, znenadání

Od té chvíle nemám stání

Poctil mě bez varování

Tak jak už to nesvedem, svým hlubokým pohledem

Na chvíli zastavil se čas

A než rozběhl se zas

Nebyl třeba ani hlas

Abych konečně pochopil, kým je teď a kým on byl

Už tu s námi jednou byl

Jen tak by se nevrátil

aby rány staré zacelil

svou přítomností,svou bezelstností

pohledem z nějž mrazí

za neprostupnou hrází

úsměvem jenž porazí

ví kdo kde má být a hlavně kudy jít

Vím

Vím, že měl bych se víc smát

Že neměl bych se bát

Vím, že měl bych mít víc rád

Že neměl bych jen brát

Vím, že měl bych si víc hrát

Že neměl bych jen stát

Vím, že měl bych si víc povídat

Že neměl bych se štvát.

Budu mít pusu od ucha k uchu

Nebudu podléhat strašidlům, duchům

Budu mít své srdce na dlani

To srdce bude volně k rozdání

Dítětem budu víc a víc

Žít život s fantazií bez hranic

Budu ten, kdo vždy odpoví

A šíří kol sebe klid ledový

Nejsem poetický

Nejsem poetický

A nejsem příliš lidský

Citů jen přiměřeně

Tvářím se odměřeně

Nikdy se neomluvím

S nikým se nedomluvím

Na vás všechny koukám seshora

A říkají, že chybí mi pokora

Dělám si z lidí legraci

A nevhodné vtipy nevracím

Když mluvím jsem středem pozornosti

Té pozornosti nemám nikdy dosti

Většinou dostanu, co se mi zamane

A když ne, tak mi to za nehty zůstane

Když líbí se mi cizí věc

Bez ptaní dám si ji do kapes

Ve vztazích jsem majetnický

Vyžaduji věrnost vždycky

Pro mě to však neplatí

Přijímám návštěvy přímo do gatí

V názorech jsem neoblomný

Mluvím s tím, kdo je mi rovný

A kdo ne tak ten ať zmizí

Spory mi však nejsou cizí

Před zrcadlem tančím nahý

Z toho obrazu mívám pohled vlahý

A i když jsem od přírody malý

Laskám se pohledem, zatínám svaly

Miluji jen jednu osobu

Svou lásku vezmu si s sebou do hrobu

Bude to absolutní avantýra milostná

Navždy jen my dva, já a… já…

Růže pro lásku

V brzce ranním oparu

Tak jako postaru

Bojím se těšit

Však musím to řešit

Sedím v potemnělém pokoji

Nohy na stole, dvanáct na Orloji

Hlavu v dlaních

Rukavice na nich

Proved jsem to zase

Podlehl jsem kráse

Chvíli jsem ji držel

Pak se neudržel

Sledoval jsem její pohyb

Ujistil se, zbavil pochyb

Musím ji mít

Teď hned se sebrat a jít

Drzost moji nečekala

Po vzduchu jen zalapala

Kabát můj na ni pad‘

Ještě stačila mě poškrábat

Nemluví a na gauči leží

Bedlivě každý můj pohyb střeží

A než si to s ním rozházím

Měl bych ji dát do vázy

Ruce

Koukám se na ruce a říkám si, kdo mi dal tak drahou věc

Že už nezbylo na nic jinýho, na pořádnej kopanec

Abych ty ruce k něčem  použil, abych se donutil

Jsem jako marťan, jako bych to nikdy nezkusil

Zatím se s nima jenom dloubám a drbu

A když se nikdo nedívá tak se škrábu na hrbu

Bezelstně honím holuby, co nemaj křídla

A koušu si nehty a přitom nemám hlad, jsem třída

Bez uzardění z pusy lovím masa kusy

A odcházím od prostřeného stolu

A z pusy hned míří tam dolů

Automaticky hledají ta místa, veřejně nečistá

Pak důvěrná chvíle v soukromí se chystá

Přitom když člověk chce a má chvíli času

Dokáže stvořit i skutečnou krásu

A nejde o to, co se  líbí ostatním

Důležité je se projevit, něco vytvořit, to vím

Stačí vzít barvy a hrát si s nimi na plátně

Není potřeba počínat si obratně

Nebo srovnat písmenka do jedné řady

A ta řada dává smysl, když je s jinou dohromady

Je tolik možností, spousta výzev kolem nás

A stačí jen chtít a najít si volný čas

Poté, až poddáš se vnitřnímu hlasu

Uvidíš, že i ty dokážeš stvořit skutečnou krásu

Ve jménu kříže

Ve jménu kříže

Pojď ke mně blíže

A dřív než se opiji

Nabídnu ti hostii

Je celá z medu

Kapičky jedu

Ulpěly na ní

Vložím do dlaní

Víc se hodí pod jazyk

Řek bych, jde o hloupý zvyk

Vložím ti ji do rukou

S peněžitou zárukou

Zabil-li jsi, synu náš

Nabízím ti otčenáš

Když s penězi problém není

Nabídnu ti vykoupení

Na oplátku za své služby

Nabídni mi trochu družby

Zabiješ-li v Božím jménu

Uděláš to za odměnu

Odpuštění není problém

Krvavý čin kryjem dobrem

Zaplatíme, zlata dost

Kup si něco pro radost

Je-li ti to proti vůli

Přiostříme v zemi kůly

Tvá žena vaří lektvary

Chceš ji dostat na máry?

Víš, co dělá inkvizice

Dostane ji do márnice

Ženu s celou rodinou

Lásku tvoji jedinou

Takže běž a konej svaté

Ber si ženy, škrť je drátem

Muže rovnou podřízni

Nabídka má dobře zní

Slyšte, slyšte pravdu mou

Pravdu svatou, jedinou

Ostaní jsou pustí lháři

Jako svatí se jen tváří

To já jsem svatý, boží dítě

Nikdo jiný nespasí tě

Nic těžkého na tom není

Se mnou dojdeš odpuštění

Nabízím ti boží spásu

Když vylezeš z kanafasu

Stačí přijít v boží dům

A vyřiď to sousedům

Všechno najdeš v božím domě

Odříkávej slova po mně

Svaté jest, co boží je

Prodáváme hostie

Ty si myslíš, že já lžu?

Mluvíš jinak, než já přikážu?

Dvakrát si to rozmysli

Uznej, mluvíš nesmysly

Ostatní tě poslouchají

Říkáš, že vám něco tajím

Chcípni ty pse, mám tě dost

Nezvaný jsi u mě host

Pošlu na tě svého muže

Ten tě stáhne z vlastní kůže

Zapíchne tě o půlnoci

Získám je zpět do  své moci

Zasel jsi však jisté sémě

Lid nevěří dávno ve mně

Hlavy já jim napravím

Sám je všechny popravím

Ve jménu kříže

Přistupte blíže

Bůh má pro vás zprávu

Poví ji jen davu

Vejděte, jen pojďte dál

Vše bych pro vás udělal

Už je tady celá ves?

Strkám ruce do kapes

Teď je mám, já chytrá hlava

Obíhám už kostel zprava

Dveře jistím trámem

Teď je s nimi ámen

Z oken už se valí dým

Chtěli dál jít jenom s ním

Slyším je vevnitř, kůzlata

Jak teď buší na vrata

Prchám lesem, snad i řekou

Slzy z očí už mi tekou

Mea culpa, vina má

Vztek se s vinou prolíná

Bylo to tak po ránu

Probudím se na trámu

Visím na něm jako žok

Pro nohsledy to byl šok

Vznáším se teď vedle sebe

Chystám se na pouť do nebe

Vina mě však táhne k zemi

Prokletý jsem dětmi všemi

Ocitám se mezi stíny

Tíží mě můj pocit viny

Nejsem hoden žíti dál

O čem bych vám povídal

Bůh tu není, jenom děsy

zlosti, viny, strachu hlesy

Není tady příliš krásně

To patří do jiné básně.